Dobrodružství vývoje jazyka

Staroseverština

Z historického hlediska je dánština dialektem společného nordického jazyka, který lze ojediněle nalézt na runových nápisech z let 200-800 n. l., na území dnešního Dánska, Norska i Švédska. Tento jazykový stupeň se nazývá staroseverština. Zajímavostí z této doby je, že například odpadají hlásky j- či w- na začátku slov, zatímco v němčině se dochovaly dodnes: jung X ung; Wort X ord. Spojení -ht (v němčině dnes -cht) se změnilo na -t (srov: Nacht X nat).

Pradánština (800 – 1100)

Jazyk v tomto vikinském období sice nazýváme dánštinou, nicméně především protože se v této době oddělovaly geografické a politické celky Dánské, Norské a Švédské říše. Fakticky se dosud mluvilo staroseverštinou. V této době do angličtiny přešlo mnoho výpůjček (např. law, knive, ill, die.) V této době v dánštině stále ještě existují tři gramatické rody a pravděpodobně vzniká tzv. postpozitivní člen.

Rozuměli byste větě:
Sasurresþi sten æn gærþi bro.?
Sasser rejste sten og gjorde bro.
Sas vztyčil kámen a stvořil most.

Z této doby se našlo po celé Skandinávii velké množství runových nápisů, ovšem většinou jen na kamenech vztyčených pro něčí slávu. Z toho důvodu se dochovala jen omezená slovní zásoba. Původních slov nicméně muselo být min. 5000. K těm se připojovaly výpůjčky jak lexikální, tak gramatické, např. latinské koncovky. Mnoho nových slov přinesla christianizace a s ní spojené úkony. Tato slova donesli němečtí a angličtí misionáři, kteří je přebrali z latiny (např. z latinského episcopus pochází biskop, německy Bischof), vůbec písmo latinka. Další slova z oblasti společenského života a kultury jsou mønt (mince), pund (srov. angl. pound), vin (víno), či z němčiny herre (pán) a frue (paní).

Starodánština (1100-1525)

V průběhu středověku se na území Skandinávie ustálily různé národní jazyky, na území dánské říše starodánština. Společným vývojem je přeměna „th“ na „t“ či „d“ (ting místo thing – sněm, věc).
Dánština se ve 12. století od ostatních severských jazyků oddělila hlavně co do výslovnosti, vzniklo redukované „e“ na konci infinitivních tvarů sloves (kaste – hodit, zatímco ve švédštině zůstalo staroseverské –a: kasta), odpadlo také např. -v- po souhlásce (due, holub; švédsky duve). P, T, K se změnilo na b, d, g (reb, krybe, mad, švédsky: rep, krypa, mat; provaz, lézt, jídlo). V této době také dochází k redukci gramatických rodů ze tří na dva a již zcela zjevně se používá postpozitivní člen jakožto člen určitý. Také se ztrácí pády, třetí a čtvrtý pád splývá s pádem prvním, ovšem dodnes jsou dochovaná jistá reziduální spojení (i hænde – do rukou). Časování sloves se markantně zjednodušuje do podoby, kterou známe dnes (koncovka -r u všech osob v přítomném čase), nicméně se dosud objevují koncovky a tvary: du gikt, du lodst – které nám připomínají dnešní němčinu.
Tehdejší dánštinou se nemluvilo pouze na území dnešního Dánska, ale také v jazykových oblastech (dnes švédského) Skåne, Hallandu a Blekinge a také (dnes německého) Šlesviku. Nicméně se ustanovovala centrální podoba dánštiny na Sjællandu. V zákonech, právních dokumentech i informačních spisech a příbězích v podobě legend a historických záznamů se tříbila dánština – díky tomu se patřičně rozšiřovala i slovní zásoba.
Z externích pramenů se do dánštiny převzalo na 1500 výrazů. Většina z nich z dolnoněmčiny, částečně spolu se šlechtickými rody (ridder, hof), ale také kupci (borger, handel) a řemeslníky (skomager, snedker). Dolnoněmčina byla cizím jazykem, ovšem některé výrazy se dánštině podobaly naopak více, než jejich hornoněmecké ekvivalenty.

Oblast starodánštiny jazyka se značně zmenšila územní ztrátou Skåne, Hallandu a Blekinge v roce 1658 a postupem německého jazyka až po současnou hranici. Během sjednocení Dánska s Norskem v letech 1380-1814 byl se původní norský jazyk používaný do roku 1500 nahrazen dánštinou; teprve od roku 1907 začala oficiální norizace „společného knižního jazyka“, nyní zvaného bokmål. Dánská slova vstoupilo do grónštiny a faerštiny, zatímco islandština jich přijala podstatně méně.

Nová dánština (po roce 1525)

Všeobjímající změny ve smyslu zjednodušování kolem roku 1525 skončily, spolu s reformací. Bohatost forem skloňování a časování, kterou používali vikingové, se zjednodušila do takové dánštiny, kterou v podstatě známe dodnes. Spolu s rozvojem knihtisku se stabilizovala písemná forma (již tehdy dosti odlišnou od mluvené podoby). Kolem roku 1700 se pod vlivem němčiny psala velká počáteční písmena u podstatných jmen (zrušeno velkou reformou pravopisu v roce 1948). Spolu s lutheránskou reformací se do dánštiny dostalo mnoho výpůjček ze spisovné němčiny (srov. begejstre – něm. begeistern, omsonst – něm. umsonst). Kolem roku 1700 se v Evropě stala jazykem prestiže a vzdělanosti francouzština, z níž do dánštiny pronikla slova jako at arrangere, avis, jaloux, trist. Od konce 19. století dánštinu ovlivňuje zejména angličtina, mnoho slov se však donedávna (a v jiných severských jazycích dodnes) vyslovuje např. s „j“ tedy jazz jako „jes“ nikoli „džes“ apod.
Z běžně užívaných slov v současném dánském textu tvoří dolnoněmecké výrazy pravděpodobně až 16-17 %, řecko-latinské 4-8 %, francouzské 2-4 % a anglické sotva více než 1 %.

Stylistika psaného jazyka byla už v pradánštině pod cizím vlivem. Ačkoli zákony byly zaznamenávány v dánštině, další legislativní dokumenty byly dlouho vypracovávány v latině, a když ústřední správa za vlády Margrethe I přešla na dánštinu, postupovalo se podle latinského vzoru, čímž se vytvořil dánský kancléřský styl. Jeho protipólem byl běžný mluvený jazyk, což bylo patrné v divokých debatách v reformačním období a Holbergových komediích. Generace po Holbergovi transformovala knižní latinský jazyk podle francouzských vzorů, ale společný ideál psaného jazyka zůstal po dlouhou dobu akademickou prózou s rozsáhlými řetězci vět, styl, který se prosadil i v novinách. Nový hovorový styl vytvořil H. Ch. Andersen, dále ho kultivovali impresionisté po roce 1870. Po roce 1970 tzv. kancléřský styl zanikl a prosadila se neformální mluva.

COPYRIGHT: FHS UK 2021
Top envelopecross