Dobrodružství vývoje jazyka

Staroseverština

Dnešní dánština se vyvinula  z praseverštiny (200 – 700 n.l.), o níž máme doklady psané runovou abecedou zvanou fuþark, složenou z 24 znaků. Následovala staroseverština (700 – 1350 n.l.), zachovaná jak na runových nápisech v mladším fuþarku se 16 znaky, tak především v latince psaných rukopisech. Byl to flektivní jazyk se čtyřmi pády, třemi rody a časováním podle osoby a čísla a měl tři varianty, kterými se hovořilo na východě (Švédsko, Dánsko), na ostrově Gotland a na západě (Norsko, Island a Faerské ostrovy). V dánštině došlo v pozdějším období k zjednodušení flexe.

Pradánština (800 – 1100)

Jazyk v tomto vikinském období sice nazýváme dánštinou, nicméně především proto, že se v této době oddělovaly geografické a politické celky dánské, norské a švédské říše. Fakticky se dosud mluvilo staroseverštinou. V této době přešlo mnoho výpůjček do angličtiny (např. law, knive, ill, die). V dánštině stále existovaly tři gramatické rody a pravděpodobně vznikl tzv. postpozitivní člen.

Rozuměli byste větě:

Sasur resþi sten æn gærþi bro. (dnešní dánština: Sasser rejste sten og gjorde bro. „Sas vztyčil kámen a stvořil most.“)

Z této doby se našlo po celé Skandinávii velké množství runových nápisů, ovšem většinou jen na kamenech vztyčených pro něčí slávu. Z toho důvodu se dochovala jen omezená slovní zásoba. Původních slov nicméně muselo být minimálně 5 000. K těm se připojovaly výpůjčky jak lexikální, tak gramatické, např. latinské koncovky. Mnoho nových slov přinesla christianizace a s ní spojené úkony. Tato slova donesli němečtí a angličtí misionáři, kteří je přebrali z latiny (např. z latinského episcopus pochází biskop, německy Bischof), nebo vůbec písmo zvané latinka. Další slova z oblasti společenského života a kultury jsou mønt (mince), pund (srov. angl. pound), vin (víno), či z němčiny herre (pán) a frue (paní).

Starodánština (1100 – 1525)

V průběhu středověku se na území Skandinávie ustálily různé národní jazyky, na území dánské říše starodánština. Společným vývojem je přeměna „th“ na „t“ či „d“ (ting „místo“; thing „sněm, věc“).

Dánština se ve 12. století od ostatních severských jazyků oddělila hlavně co do výslovnosti: Vzniklo redukované „e“ na konci infinitivních tvarů sloves (kaste – hodit, zatímco ve švédštině zůstalo staroseverské -a: kasta), odpadlo také např. -v- po souhlásce (due, holub; švédsky duve). P, T, K se změnilo na b, d, g (reb, krybe, mad, švédsky: rep, krypa, mat; „provaz, lézt, jídlo“). V této době také dochází k redukci gramatických rodů ze tří na dva a již zcela zjevně se používá postpozitivní člen jakožto člen určitý. Také se ztrácí pády, třetí a čtvrtý pád splývá s pádem prvním, ovšem dodnes jsou dochovaná jistá reziduální spojení (i hænde „do rukou“). Časování sloves se markantně zjednodušuje do podoby, kterou známe dnes (koncovka -r u všech osob v přítomném čase), nicméně se dosud objevují koncovky a tvary: du gikt, du lodst, které nám připomínají dnešní němčinu.

Tehdejší dánštinou se nemluvilo pouze na území dnešního Dánska, ale také v jazykových oblastech (dnes švédského) Skåne, Hallandu a Blekinge a také (dnes německého) Šlesviku. Nicméně se ustanovovala centrální podoba dánštiny na Sjællandu. V zákonech, právních dokumentech i informačních spisech a příbězích v podobě legend a historických záznamů se tříbila dánština – díky tomu se patřičně rozšiřovala i slovní zásoba.

Z externích pramenů se do dánštiny převzalo na 1 500 výrazů. Většina z nich z dolnoněmčiny, částečně spolu se šlechtickými rody (ridder, hof), ale také kupci (borger, handel) a řemeslníky (skomager, snedker). Dolnoněmčina byla cizím jazykem, ovšem některé výrazy se dánštině podobaly více, než jejich hornoněmecké ekvivalenty.  

Oblast starodánštiny se značně zmenšila územní ztrátou Skåne, Hallandu a Blekinge v roce 1658 a postupem německého jazyka až po současnou hranici. Během doby, kdy Dánsko s Norskem tvořily jeden stát (v letech 1380 – 1814), byl původní norský jazyk používaný do roku 1500 nahrazen dánštinou; teprve od roku 1907 začala oficiální norvegizace „společného knižního jazyka“, nyní zvaného bokmål. Dánská slova vstoupila do grónštiny a faerštiny, zatímco islandština jich přijala podstatně méně.

Nová dánština (po roce 1525)

Všeobjímající změny ve smyslu zjednodušování skončily kolem roku 1525 v souvislosti s reformací. Bohatost forem skloňování a časování, kterou používali vikingové, se zjednodušila do takové dánštiny, kterou v podstatě známe dodnes. Spolu s rozvojem knihtisku se stabilizovala písemná forma (již tehdy značně odlišná od mluvené podoby). Kolem roku 1700 se pod vlivem němčiny psala velká počáteční písmena u podstatných jmen (zrušeno velkou reformou pravopisu v roce 1948). S luteránskou reformací se do dánštiny dostalo mnoho výpůjček ze spisovné němčiny (srov. begejstre – něm. begeistern, omsonst – něm. umsonst). Kolem roku 1700 se jazykem prestiže a vzdělanosti stala v Evropě francouzština, z níž do dánštiny pronikla slova jako at arrangere, avis, jaloux, trist. Od konce 19. století dánštinu ovlivňuje zejména angličtina, mnoho slov se však donedávna (a v jiných severských jazycích dodnes) vyslovuje např. s „j“ tedy jazz jako „jes“ nikoli „džes“ apod.

Z běžně užívaných slov v současném dánském textu tvoří dolnoněmecké výrazy pravděpodobně až 16 – 17 %, řecko-latinské 4 – 8 %, francouzské 2 – 4 % a anglické jen něco málo přes 1 %.

Stylistika psaného jazyka byla už v pradánštině pod cizím vlivem. Ačkoli zákony se zaznamenávaly v dánštině, další legislativní dokumenty byly dlouho vypracovávány v latině, a když ústřední správa za vlády Markéty I. přešla na dánštinu, postupovalo se podle latinského vzoru, čímž se vytvořil dánský kancléřský styl. Jeho protipólem byl běžný mluvený jazyk, což bylo patrné v divokých debatách v reformačním období a v komediích Ludviga Holberga (1684 – 1754). Generace po Holbergovi transformovala knižní latinský jazyk podle francouzských vzorů, ale společný ideál psaného jazyka zůstal po dlouhou dobu akademickou prózou s rozsáhlými řetězci vět, styl, který se prosadil i v novinách. Nový hovorový styl vytvořil Hans Christian Andersen, dále ho kultivovali impresionisté po roce 1870. Po roce 1970 tzv. kancléřský styl zanikl a prosadila se neformální mluva.

COPYRIGHT: FHS UK 2021
Top envelopecross