Dobrodružství vývoje jazyka

Prvními obyvateli Faerských ostrovů byly patrně irští mniši. Severské osídlení spadá do počátku 9. století a účastnili se jej hlavně Seveřané ze západního Norska, ale také z Britských ostrovů a z Irska. Zprvu se jednalo o nezávislý stát založený na norské právní tradici s vlastním zákonodárným sněmem (dnes Løgting – faerský parlament). Roku 1035 se však ostrovy staly součástí norského království. Koncem 14. století tudíž spolu s Norskem přešly pod dánskou korunu, jejíž součástí zůstaly dodnes.

Nejstarší písemné prameny z Faerských ostrovů představují dva runové kameny: jeden z Kirkjubø (okolo r. 1000), druhý ze Sandavágu (okolo r. 1200). O faerštině však vlastně nic moc nevypovídají, protože v té době se jednalo ještě o prakticky nediferencovanou západní severštinu, kterou se mluvilo jak v Norsku, tak i ve všech norských koloniích (včetně mj. Shetland a Orknejí – tam se severský jazyk, zvaný nornština, udržel až do 19. století a patrně se jednalo o dialekt velice blízký faerštině).

Prvním dochovaným faerským textem psaným latinkou je právní dokument Seyðabrævið „Ovčí listina“ z roku 1298. Usuzuje se, že byl zapsán na Faerských ostrovech norským nebo islandským písařem a obsahuje již alespoň zárodky specificky faerských jazykových rysů. Jeho revidovaná verze asi z roku 1310, jejímž písařem byl již zřejmě Faeřan, nese ještě výraznější faerské stopy. Ze středověku dále pochází dva soubory faersky psaných dopisů z první poloviny 15. století, a tím výčet starých písemných pramenů prakticky končí.

 

 

Reformace

Reformace (1537), která jinak kladla důraz na srozumitelnost Božího slova v mateřském jazyce, trochu paradoxně vedla na Faerách k zavedení dánštiny jako církevního jazyka, což v následujících staletích významně ovlivnilo vztah Faeřanů ke své mateřštině.

Po celý středověk a ještě začátkem novověku měly však Faerské ostrovy silné vazby především s Norskem (zhruba o dvě století déle než Island), zejména s Bergenem, kde patrně pobývala i nepočetná faerská komunita a který byl pro Faery obchodním centrem až do roku 1620. Skrze Norsko měla faerština kontakt i s němčinou a načerpala určité množství dolnoněmeckých výpůjček, i když samozřejmě v menší míře než skandinávské jazyky. Norové také často působili jako faráři na Faerských ostrovech, v čemž mohlo hrát roli i to, že zhruba do konce 16. století byly faerština a norština ještě snad vzájemně srozumitelné.

Blízký kontakt se (západním) Norskem patrně zapříčinil i některé společné vývojové tendence mezi faerštinou a západonorskými dialekty. Během 16. století však faerština prošla výraznými fonologickými změnami, zejména v samohláskovém systému, které ji vzdálily jak norštině, tak islandštině.

 

Vliv dánštiny se stal dominantní po roce 1620, kdy byly Faerské ostrovy podřízeny přímé obchodní a administrativní správě Kodaně. Na Faerských ostrovech, zejména v hlavním městě Tórshavnu, rostl počet Dánů, kteří tvořili společenskou elitu. Pro komunikaci s nimi byli Faeřani nuceni používat dánštinu. Ta na Faerských ostrovech nabyla specifické formy, která je známá jako gøtudanskt „uliční dánština“. Jedná se o dánštinu vyslovovanou s výrazně faerským přízvukem (např. chybí stød), a je proto na rozdíl od standardní dánštiny snadno srozumitelná všem Skandinávcům.

Dánština také sloužila jako prostředník mezi izolovanou faerskou společností a všemi podněty z vnějšího světa. Tento vliv lze vidět zejména ve slovní zásobě. Ačkoli faerština existovala pouze v mluvené podobě a mimo tradiční oblasti se nerozvíjela, měla jako mluvený jazyk poměrně silnou pozici a disponovala bohatou ústní slovesností – zejména lidové balady jsou dodnes stále živým národním pokladem.

Postavení dánštiny bylo ještě dále posíleno ve 40. letech 19. století, kdy byla zavedena povinná školní docházka s dánštinou jako vyučovacím jazykem (o faerštinu se v této souvislosti zasazoval i dánský filosof a pedagog N. F. S. Grundtvig, avšak bez úspěchu). Velké ekonomické i sociální změny předznamenal rok 1856, kdy byl zrušen několik staletí trvající dánský obchodní monopol. Zlepšení ekonomické situace zmírnilo kulturní izolaci Faeřanů, připravilo půdu pro národní obrození a také se projevilo postupným nárůstem obyvatelstva, jehož počet se až do počátku 19. století pohyboval kolem 5–7 tisíc.

Faerština jako samostatný jazyk

Průkopníkem faerské jazykovědy a v podstatě prvním člověkem, který v poreformační době začal psát faersky, byl Faeřan Jens Christian Svabo (1746–1824). Z pověření krále sepsal zprávu o své cestě po Faerských ostrovech z let 1781–1782, která obsahuje mimo jiné první popis faerštiny (z něho čerpal ve svém díle i slavný dánský lingvista Rasmus Rask).

Svabo byl první, kdo prohlásil, že faerština je samostatný jazyk. Do té doby byla považována za jakýsi podivný, nesrozumitelný dialekt dánštiny či norštiny. Svabo také zapsal přes padesát lidových balad a jeho lingvisticky nejvýznamnějším dílem je faersko-dánsko-latinský slovník, obsahující téměř 8 000 hesel (zápisy balad i slovník byly vydány až ve 20. století).

Svabův zájem o faerštinu byl však veskrze antikvárního rázu. Považoval ji za vymírající jazyk, příliš zaplevelený dánštinou, než aby jej bylo možné očistit. Mínil, že je dobré uchovat faerštinu pro budoucí generace jako muzejní exponát, ale neviděl smysl v její kultivaci. V duchu osvícenství místo toho navrhoval, aby si Faeřané raději osvojili dánštinu. Považoval to za praktické řešení s mnoha výhodami pro ostrovany samotné.

 

Svabova ortografie faerštiny je fonetická, založená na jeho rodném dialektu ostrova Vágar. Podává proto poměrně spolehlivý obraz tehdejší výslovnosti faerštiny (respektive vágarského dialektu). Zde je ukázka Svabovy fonetické ortografie ve srovnání s historicky založenou ortografií současné faerštiny:

Svabova ortografie                           Současná ortografie

Aarla ve͡ar um Morgunin                   Árla var um morgunin
Se͡ulin roär uj Fjødl                           sólin roðar í fjøll
Tajr se͡uü ajn so miklan Mann           teir sóu ein so miklan mann
rujä e͡av Garsiä Hødl.                        ríða av Garsia høll.

(Doslovný překlad: „Bylo brzy ráno, (když) slunce barvilo hory červeně, (tehdy) uviděli velkého muže jet z Garsiovy síně.“)

Ve Svabově pravopise můžeme pozorovat kupříkladu diftongickou výslovnost původních monoftongů (jež jsou v současném pravopise zachovány), srov. Svabovo e͡a, e͡u, uj oproti současnému a, ó, í.

 

Svabovi nástupci kráčeli v jeho stopách a používali fonetický pravopis ovlivněný vlastním dialektem. Jedním z nich byl Johan Henrik Schrøter (1771–1851), jehož zápis faerštiny se opíral o jižní dialekt ostrova Suðuroy, kde byl Schrøter farářem. Podobně jako Svabo se věnoval sběru balad a roku 1822 byl na základě jeho zápisů vydán cyklus balad o Sigurðovi, což byla vůbec první kniha ve faerštině. Schrøterův zájem o faerštinu však už na rozdíl od Svaba nebyl čistě antikvární. O rok později totiž Schrøter vydal faerský překlad Matoušova evangelia, pro nějž se vžilo lidové pojmenování Føroyska bók (Faerská kniha). Ačkoli knihu obdržela každá faerská domácnost, nesetkala se s velkým ohlasem, protože sami Faeřané nepovažovali faerštinu za jazyk vhodný pro náboženské účely. Tato role byla vyhrazena dánštině. Obyvatelům severních ostrovů se navíc nezamlouvaly ani některé nářeční formy pocházející ze Schrøterova jižního dialektu.

Roku 1832 publikoval Schrøter ještě překlad Ságy o Faeřanech spolu s paralelním textem v dánštině a staroseverštině. V úvodu ke knize Schrøter poznamenává, že faerština je fascinující „svou podobností staroseverskému jazyku a blízkostí norské lidové mluvě v mnoha venkovských oblastech Norska.“ Sága o Faeřanech hrála velkou roli v národním cítění Faeřanů a byla od té doby opakovaně vydávána.

 

První pokusy o vytvoření spisovné faerštiny ukázaly, že se fonetický pravopis pro zápis faerštiny kvůli velké nářeční rozmanitosti příliš nehodí, nemá-li být jeden z dialektů zvýhodněn na úkor ostatních. Potřeba pro vytvoření spisovného jazyka byla však v době národního romantismu bezpochyby velmi aktuální. Cestu, jíž by se spisovná faerština měla ubírat, nastínil roku 1845 dánský lingvista Niels Matthias Petersen (1791–1862), který navrhl, aby se faerština „navrátila ke svému kořeni, staroseverštině“.

Tuto myšlenku v praxi realizoval lingvista a folklorista Venceslaus Ulricus Hammershaimb (1819–1909), potomek pobělohorských emigrantů z Dolního Slezska (odtud jméno Venceslaus). Je považován za autora moderní faerské ortografie, ale nemalou měrou k její podobě přispěl Islanďan Jón Sigurðsson, vůdčí osobnost islandského hnutí za nezávislost, se kterým se Hammershaimb seznámil už v době svých studií v Kodani. Jónu Sigurðssonovi byla přidělena práce na editaci sbírky faerských zaklínadel a výsledkem jeho snažení byl pravopis výrazně inspirovaný islandštinou. Hammershaimb většinu jeho návrhů přijal a novou faerskou ortografii představil roku 1846. Její poněkud upravená verze z roku 1891 pak tvoří základ moderní písemné podoby faerského jazyka.

Hammershaimbův pravopis byl na rozdíl od předchozích pokusů založen na etymologickém (a částečně také morfofonemickém) principu, čímž jednak překlenoval rozdíly v dialektech a mohl tudíž sloužit všem Faeřanům bez ohledu na konkrétní nářečí, a také měl „důstojnější vzhled“, což v duchu romantismu znamenalo podobnost staroseverštině a islandštině. Faerština v takové podobě byla rovněž bližší ostatním skandinávským jazykům.

 

Na druhou stranu takto vznikl značný rozdíl mezi zvukovou a grafickou stránkou jazyka, a písemná faerština je tudíž pro samotné Faeřany k naučení značně obtížná. Pravopisné chyby jsou v tisku poměrně běžným jevem. Etymologicky založený pravopis nereflektuje celou řadu hláskových změn, kterými faerština během svého vývoje prošla. Typickým příkladem je faerské písmeno <ð>, které v islandštině a staroseverštině označuje znělou dentální frikativu (jako v anglickém the). Ve faerštině tato hláska neexistuje, a tudíž se její grafém obvykle vůbec nevyslovuje. Podobně se také nevyslovuje například <g> mezi samohláskami. To má za následek řadu stejně znějících forem rozlišených pouze v písmu, např. veður „počasí“, vegur „cesta“, vevur „tkanina“. Faerská abeceda obsahuje navíc k základním latinským znakům kromě zmíněného <ð> ještě <æ>, <ø> a  samohláskové grafémy s čárkou (označující dvojhlásky).

Složitost Hammershaimbova pravopisu vedla lingvistu a folkloristu Jakoba Jakobsena (1864 –1918) k pokusu prosadit pravopis, který by byl jednodušší a bližší výslovnosti, ale jeho myšlenka neuspěla.

Hammershaimb je také autorem první faerské gramatiky (1854), která výrazně přispěla ke standardizaci jazyka. Vytvoření spisovného národního jazyka znamenalo podobně jako v Norsku emancipaci od dánské kultury a posílení národní identity. Vedlo také k postupnému rozvoji faerské literatury (první román ve faerštině se objevil roku 1909), jakož i k překladům světové literatury. Koncem 19. století hrál významnou kulturní a jazykovou úlohu spolek Føringafelag, který začal vydávat první noviny ve faerštině, Føringatíðindi. Úplně první gramatika faerštiny byla tedy sepsána už ve 20. letech 19. století Jákupem Nolsøe (1775–1869), pomineme-li Raskův přehled z r. 1811, nebyla však nikdy vydána. Jákup Nolsøe byl také ve své době vůbec první, kdo navrhoval etymologicky založený pravopis.

 

Celkově lze ve vývoji moderní spisovné faerštiny pozorovat na mnoha úrovních orientaci na středověký jazyk jakožto ideální vzor. Jazyk starých balad dodnes v gramatikách funguje jako fundament, ke kterému lze odkázat. V pravopise se tato orientace projevila jako příklon k etymologickému pravopisu, v gramatice je zřejmá snaha už od první verze Hammershaimbovy gramatiky zohledňovat formy, které již v dané době byly archaické (např. osobní časování sloves v plurálu či genitiv). Ve slovní zásobě zase existuje silná puristická tendence, která se snaží přejatá slova nahrazovat neologismy tvořenými z původních faerských zdrojů (viz sekce „Variabilita“).

Během 20. století se faerština postupně rozšířila do všech oblastí veřejného života. Nejdůležitějším počátečním úkolem bylo prosadit faerštinu ve školství. Roku 1912 byla zavedena ve vyučování jako vedlejší, pomocný jazyk. Roku 1920 se začalo s výukou písemné faerštiny a r. 1938 byla faerština konečně zavedena jako vyučovací jazyk ve všech vzdělávacích institucích. O rok později byla také povolena ve všech částech bohoslužby. Jedinou ještě dřívější výjimkou byla Faerská lidová vysoká škola (Føroya Fólkaháskúli), kde vyučování i bohoslužby ve faerštině probíhaly už od jejího založení v r. 1899.

 

Významným mezníkem byl rok 1948, kdy Faerské ostrovy získaly autonomii na Dánsku a faerština se oficiálně stala hlavním jazykem ostrovů (dánština je však dodnes považována za druhý úřední jazyk). Faerština se tak začala uplatňovat i v administrativě a vědě, což vedlo k obrovskému rozšíření slovní zásoby. Během této doby došlo také ke vzniku cizojazyčných slovníků, oddělení různých stylistických rovin a vytvoření „vysokého“ literárního jazyka, značně vzdáleného hovorové faerštině, zvláště co se týče puristické slovní zásoby.

Roku 1952 byla založena Faerská společnost nauk (Føroya Fróðskaparfelag) a roku 1965 Faerská univerzita (Fróðskaparsetur Føroya), na níž se faerština stala prvním vyučovaným předmětem. Roku 1957 začal vysílat faerský rozhlas a roku 1985 televize (ačkoli většina vysílání byla v dánštině). Téhož roku byla založena Faerská jazyková rada (Føroyska málnevndin, od r. 2012 Málráðið), která má poradní funkci a zodpovídá otázky spojené s užíváním jazyka.

 

COPYRIGHT: FHS UK 2021
Top envelopecross