Dobrodružství vývoje jazyka

Dnešní norština se vyvinula z praseverštiny (200-700 n.l), o níž máme doklady psané runovou abecedou zvanou fuþark, složenou z 24 znaků.

Následovala staroseverština (700-1350 n.l), zachovaná jak na runových nápisech v mladším fuþarku se 16 znaky, tak především v latince psaných rukopisech. Byl to flektivní jazyk se čtyřmi pády, třemi rody a časováním podle osoby a čísla a měl tři varianty, kterými se hovořilo na východě (Švédsko, Dánsko), na ostrově Gotland a na západě (Norsko, Island a Faerské ostrovy).

Ve Skandinávii (dánština, švédština, norština) došlo v pozdějším období k zjednodušení flexe, ostrovní jazyky (faerština a islandština) si původní čtyři pády zachovaly.

Mezi lety 1397–1814, kdy patřilo Norsko pod správou Dánského království, byla na jeho území používána jako úřední jazyk dánština, a proto psaná norština zcela ztratila kontinuitu.

Teprve poté, co Norsko získalo samostatnost (17. května 1814) a bylo třeba psanou norštinu vzkřísit, se zvedla vlna národního uvědomování a hledání identity, k nimž byl vlastní jazyk nezbytným předpokladem.

Jazyková situace v Norsku nabízela dvě řešení: Buď vyjít z jazyka, kterým mluvily vzdělané vrstvy ve městech a užíval se při církevních bohoslužbách, byl odvozen z dánštiny a vlastně znamenal kulturní návaznost. Tento jazyk vzniklý z dánštiny dostal jméno bokmål (doslova: knižní jazyk).

Druhá varianta se nazývá nynorsk (doslova: nová norština) a cesta k ní byla skutečně poměrně dobrodružná. Zastánci této verze tvrdili, že je třeba navázat na mluvený jazyk, jak byl používán bez přerušení. A tam nastal problém. Norsko je geograficky roztříštěné, skupiny obyvatel žily izolovaně a tvořily ideální prostředí pro vznik desítek dialektů. Praktické řešení se nakonec našlo a bylo typicky norské, založené na nadšení a duševním úsilí jednotlivců, ale i na jejich fyzické zdatnosti.

Učitel Ivar Aasen putoval každé prázdniny (ve 30. a 40. letech 19. století) po norských krajích a sbíral jazykové poznatky o dialektech. Ty potom víceméně na základě frekvence jednotlivých tvarů „sesadil“ do mluvnice nové norštiny.

   

Spor o bokmål a nynorsk

Oba tábory proti sobě nelítostně vystupovaly a po celé 19. století se jazyková otázka stala otázkou politickou. Zhruba lze říci, že konzervativní mluvčí se přikláněli k bokmål, zatímco levicově orientovaní mluvčí ve městech a vlastenecky orientovaní mluvčí především na venkově byli zastánci nynorsk.

Po lítém boji zastánců obou táborů jsou od roku 1885 oba jazyky uzákoněny jako rovnocenné: každý občan i každá obec má právo si mezi nimi v komunálních volbách vybrat (téměř 90 procent Norů dnes volí bokmål, 10 procent nynorsk). Tato úzkostlivě demokratická jazyková praxe do značné míry brání veškerým dosavadním snahám o sjednocení nebo alespoň o podstatné sblížení obou spisovných jazyků. Existuje sice hnutí za tak zvanou společnou norštinu, samnorsk, ale prozatím se nedokázalo prosadit. Jen některé formy obou variant norštiny se k sobě přibližují. Tato nepřehledná situace s sebou zároveň nese ožehavý problém rozkolísanosti či spíše volitelnosti pravopisu, s nímž se potýkají rodilí i nerodilí mluvčí.

Na těchto stránkách vycházíme z většinové varianty bokmål.

Čím se liší bokmål a nynorsk

Z geografického hlediska: nynorsk si volí převážně obyvatelé obcí na jihozápadě Norska.

V nynorsk (NyN) najdeme na rozdíl od bokmål (BM):

  • dvojhlásky heim, leike, haust (odpovídá v BM hjem, leke, høst)
  • záporná částice ikkje (=BM ikke)
  • kv- na začátku slova kvile, kvit (=BM hvile, hvit)
  • koncovka -ar amerikanar, arbeidar (=BM amerikaner, arbeider)
  • kocovka -ande gåande (=BM gående)

 

 

COPYRIGHT: FHS UK 2021
Top envelopecross