Norština
Při pohledu na mapu je nápadná nejen geografická poloha Norska, ale i jeho geomorfologická členitost, která hrála roli v jazykové situaci země: fjordy, horstva a hluboká údolí bránila kontaktům mezi obyvateli.
V norštině existují desítky dialektů, jimiž obyvatelé aktivně mluví – a jejich status je vysoký (např. v parlamentu je dovoleno užívat vlastní dialekt, i když mnohdy na úkor srozumitelnosti). Jazyková politika je však jasná: podporovat dialekty, podporovat i dvojkolejnost obou norštin.
Podle výslovnostních a mluvnických rysů se dialekty dělí na čtyři základní:
východonorský, østlandsk
trondský (z okolí Trondheimu), trøndsk
západonorský, vestlandsk
(k němuž patří i dialekt bergenský, bergensk)
severonorský, nordnorsk
Několik charakteristických rozdílů v dialektech:
Dvojhlásky n. diftongy jako typický staroseverský rys se ve většině dialektů udržely, ale nikoli všude. Např. v okolí Trondheimu proběhla tzv. monoftongizace, tj. zjednodušení dvojhlásky na hlásku jedinou; např. stein – sten (kámen), røyk – røk (kouř).
Apokopa neboli odpadání koncového vokálu v severním Norsku v kraji Salten; např. å bite – å bit (kousat), kde odpadlo infinitivní –e, nebo flere bøtter– fler bøtt (několik kbelíků), kde odpadlo koncové –e i koncovka množného čísla –er.
Ve výslovnosti je nápadné tzv. silné l (tjukk l) charakteristické pro východonorskou mluvu a tzv. „skarre r“, hrčivé r (ráčkování), typické pro jihozápadní oblasti Norska (od Kristiansandu podél pobřeží až k Bergenu). V ostatních dialektech se hláska r vyslovuje běžnou výslovností.
