Variabilita jazyka

Dialekty norštiny

Při pohledu na mapu je nápadná nejen geografická poloha Norska, ale i jeho geomorfologická členitost, která hrála roli v jazykové situaci země: fjordy, horstva a hluboká údolí bránila kontaktům mezi obyvateli.

V norštině existují desítky dialektů, jimiž obyvatelé aktivně mluví – a jejich status je vysoký (např. v parlamentu je dovoleno užívat vlastní dialekt, i když mnohdy na úkor srozumitelnosti). Jazyková politika je však jasná: podporovat dialekty, podporovat i dvojkolejnost obou norštin.

Podle výslovnostních a mluvnických rysů se dialekty dělí na čtyři základní:

 

východonorský, østlandsk

trondský (z okolí Trondheimu), trøndsk

západonorský, vestlandsk

(k němuž patří i dialekt bergenský, bergensk)

severonorský, nordnorsk

           

Několik charakteristických rozdílů v dialektech:

Dvojhlásky n. diftongy jako typický staroseverský rys se ve většině dialektů udržely, ale nikoli všude. Např. v okolí Trondheimu proběhla tzv. monoftongizace, tj. zjednodušení dvojhlásky na hlásku jedinou; např. stein – sten (kámen), røyk – røk (kouř).

Apokopa neboli odpadání koncového vokálu v severním Norsku v kraji Salten; např. å biteå bit (kousat), kde odpadlo infinitivní –e, nebo flere bøtterfler bøtt (několik kbelíků), kde odpadlo koncové –e i koncovka množného čísla –er.

Ve výslovnosti je nápadné tzv. silné l (tjukk l) charakteristické pro východonorskou mluvu a tzv. „skarre r“, hrčivé r (ráčkování), typické pro jihozápadní oblasti Norska (od Kristiansandu podél pobřeží až k Bergenu). V ostatních dialektech se hláska r vyslovuje běžnou výslovností.

COPYRIGHT: FHS UK 2021
Top envelopecross