Dobrodružství vývoje jazyka

Meänkieli je jedním z nejmenších severských jazyků a zároveň také jedním z nejmladších. Začátek jeho samostatného vývoje můžeme datovat do roku 1809, který je důležitým mezníkem v severských dějinách. Finsko bylo téměř šest století součástí Švédského království (1249–1809), ale během napoleonských válek se finské území dostalo pod nadvládu carského Ruska. Státní hranice mezi švédským a finským územím byla vedena podél toku řeky Tornio, která se vlévá do severního cípu Botnického zálivu. Tato hranice politická však nerespektovala tehdejší hranici jazykovou, a tak došlo k tomu, že část finskojazyčného obyvatelstva zůstala na švédské straně.

Během 19. století došlo ve Finsku k národnímu probuzení, které mimo jiné znamenalo zrovnoprávnění finštiny se švédštinou (tehdy jediným úředním jazykem) a také očištění finštiny od některých švédských vlivů. Avšak finsky mluvících obyvatel, kteří po rozdělení v roce 1809 zůstali na švédské straně řeky Tornio, se tyto jazykové změny nedotkly. Naopak museli čelit sílícím snahám o pošvédštění, které na konci 19. století vedly v některých oblastech až k tomu, že dětem bylo pod hrozbou trestu zakázáno mluvit ve škole jinak než švédsky – a to i o přestávkách.

 

Cesta ke svébytnému jazyku

Přestože už během 30. let 20. století došlo k určitému uvolnění, větší změna ve vývoji se projevila až v polovině minulého století. V roce 1957 bylo vydáno oficiální nařízení umožňující dětem používat ve škole svůj rodný jazyk alespoň o přestávkách. Během 60. a 70. let se sice finština postupně vrátila i do výuky, jenže vyučující vedli svůj výklad ve spisovné finštině, která byla v té době už značně vzdálená jazyku obyvatel Tornia. Pro žáky byla proto výuka prakticky nesrozumitelná, což většinu z nich demotivovalo a mnozí se rozhodli si raději zcela osvojit švédštinu. Počet mluvčích původního jazyka tak paradoxně začal klesat právě v době, kdy se od nátlaku a snah o pošvédštění už ustoupilo.

Rozdíl mezi finštinou obyvatel údolí Tornio a spisovnou normou používanou ve Finsku byl v 70. letech už tak markantní, že mnozí začali poukazovat na to, že ve skutečnosti se jedná o dva různé jazyky. V roce 1981 vznikl oficiální spolek, jehož cílem bylo podporovat a prosazovat finštinu obyvatel údolí Tornio jako svébytný jazyk, pro který se v té době také začal používat vlastní název: meänkieli. Spolek byl nazván Svenska Tornedalingars Riksförbund – Tornionlaaksolaiset (STR-T, Národní spolek švédských obyvatel údolí Tornio).

Až do 80. let byl meänkieli výhradně jazykem mluveným, ale v roce 1985 byl vydán vůbec první román napsaný v tomto jazyce: Lyykeri (Luger) od spisovatele Bengta Pohjanena. Další impulzy pro rozvoj a propagaci meänkieli přišly v 90. letech, kdy vznikl první slovník (Meän kielen sanakirja. Tornedalsfinsk ordbok, 1992), byla vydána první mluvnice (Meänkielen kramatiikki, 1996) a meänkieli se stal také předmětem akademického bádání.

Snahy o podporu meänkieli coby svébytného jazyka vyvrcholily v roce 2000, kdy švédský parlament Riksdag uznal meänkieli jako jeden z pěti oficiálních menšinových jazyků Švédska (společně s finštinou, jidiš, romštinou a sámštinou). Během posledních dvaceti let se trend pomalu obrací a postupně se zvyšuje počet mluvčích a lidí, kteří se o meänkieli zajímají, a to i mezi mladými. Trend se však mění jen pomalu a meänkieli i nadále zůstává jedním z ohrožených jazyků.

COPYRIGHT: FHS UK 2021
Top envelopecross