Staroseverština
Při překladech do češtiny narážíme na problém, jak převádět staroseverská osobní a místní jména. Problémem jsou především dva jevy: jednak samohláskové změny, kvůli nimž první pád ženských jmen nemusí obsahovat kmenovou hlásku -a (1. p. Hervǫr, přičemž kmen je Hervar-; tudíž narážíme na otázku, zda překládat Sága o Hervaře či Sága o Hervǫr ).
Dále se potýkáme s tím, že staroseverská jména mužského rodu mívají často v prvním pádě koncovku –r (podobně jako latinská –es či -us). Zavedená praxe, se kterou začali již první překladatelé do češtiny ve 20. letech 20. století, je používat jako základ pro českou deklinaci staroseverský první pád bez koncovky.
I místní názvy se v současnosti uvádějí v staroseverské podobě včetně všech grafému (Jórsalaheim, nikoli Jeruzalém), pouze u složenin obsahujících v češtině již zavedené slovo fjord se nechává (Limafjord místo Limafjǫrðr).
V staroseverštině se vyskytuje několik grafémů, které českému čtenáři mohou zamotat hlavu, i když se jen snaží vyslovit jména, která v překladech nalezne.
Výslovnost specifických staroseverských znaků lze pomocí středověkých lingvistických pojednání (především islandského Prvního gramatického pojednání z 12. století) i analýzou poezie rekonstruovat přibližně takto:
Ð, ð – jako anglické znělé ,th‘ (např. v then) [ð]
Þ, þ – jako anglické neznělé ,th‘ (např. v thief ) [θ]
Æ, æ – dlouhé otevřené ,e‘ (podobné pražskému ,é‘) [æ:]
Ø, ø – krátké zaokrouhlené ,e‘ (např. v něm. Hölle) [œ]
Œ, œ (= dlouhé ø) – dlouhé zaokrouhlené ,e‘ (např. v něm. schön) [ø:]
Ǫ , ǫ – krátké otevřené ,o‘ (obdobné normálnímu českému ,o‘) [ɔ]
