Úvod o jazyce

Staroseversky hovořili staří vikingové. Je to dnes mrtvý jazyk. Díky své bohaté literární tradici se studuje  dodnes.  Je takovou latinou Severu.

Staroseverština (v staroseverských rukopisech zmiňovaná jako norrænt mál či dǫnskt tunga, švédsky fornnordiska či fornisländska, dánsky a norsky urnordisk či oldnordisk, islandsky norræna, francouzsky vieux norrois, anglicky Old Norse nebo nyní Old Norse-Icelandic, německy Altnordisch) byl germánský jazyk, kterým se hovořilo a psalo mezi lety 700 – 1350 v Norsku, na Islandu a dalších místech osídlených Seveřany (Grónsko, Faerské ostrovy, Shetlandy, Orkneje, části Hebrid, ostrova Man, Irska a Skotska) a z nějž se později vyvinuly dnešní severogermánské jazyky – dánština, švédština, norština, faerština a islandština.

V 9. století došlo k postupnému  štěpení staroseverštiny na východní a západní větev. Východní starou severštinou se hovořilo na území dnešního Dánska a Švédska – jazyky označované jako stará dánština a stará švédština byly v tomto období v podstatě identické. Západní stará severština byla používána na území dnešního Norska a jejími obyvateli osídlovaných ostrovech, písemně především na Islandu.

Ve staroseverštině existuje mnoho runových nápisů, které ukazují vývoj řeči do 12. století, nicméně jsou fragmentární a dostatečnou znalost syntaxe, slovní zásoby a fonetických detailů z nich získat nemůžeme. Nejdůležitějším zdrojem znalostí o této řeči jsou tedy dochované rukopisy napsané latinkou, kterých je nebývale mnoho – po irštině nejvíce, co v Evropě ve vernakulárních jazycích máme.

 

GRAMATICKÁ STRUKTURA

Substantiva jsou ve staroseverštině skloňována ve dvou číslech (singulár, plurál) a čtyřech pádech (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ). Rody jsou tři: mužský, ženský a střední. Staroseverština nemá žádný neurčitý člen, existují ale dva typy určitého členu – jeden ve formě samostatného slova používaný nejčastěji s adjektivy, a druhý, který se klade za podstatné jméno a spojuje se s ním v jedno slovo.

 

UKÁZKA SKLOŇOVÁNÍ

kalfr (tele)

              sg.      pl.

nom. kalf-r   kalf-ar

gen.  kalf-s   kalf-a

dat.   kalf-i   kǫlf-um

ak.    kalf~ kalf-a

 

SLOVESA

Staroseverská slovesa mají tyto kategorie: dva časy (prézens, préteritum), tři způsoby (indikativ, imperativ a -  v germánských jazycích nezvykle – i  konjunktiv), dvě čísla (singulár, plurál) a tři osoby (první, druhá, třetí). Vlastní časování má i mediopasivum  - reflexivní forma slovesa, která vznikla splynutím aktivních tvarů slovesa a zvratného zájmene. Existuje přítomné a minulé participium. Další tvary, tedy pasivum, perfektum, pluskvamperfektum a futurum se vyjadřují opisem s využitím pomocných sloves.

V staroseverštině je stále poměrně snadné rozlišit třídy silných sloves podle tvz. ablautových řad, které mají kořeny v indoevropském systému – a není tedy třeba tato slovesa pojmenovávat jako „nepravidelná“ tak, jak je tomu v anglických gramatikách.

 

 

Osobní zájmena

          sg.     pl.

1.os   ek       vér

2.os   þú       (þ)ér

3.os   hann    þeir

         hon     þær

         þat      þau 

 

COPYRIGHT: FHS UK 2021
Top envelopecross