Staroseverština
Staroseverštinou se mluvilo po celé Skandinávii s výjimkou oblastí Norska a Švédska, kde se mluvilo sámštinou. V devátém století již byly výrazné rozdíly mezi východní a západní staroseverštinou spočívající v odlišném vývoji fonologického systému samohlásek a dvojhlásek. Naprostá většina písemných památek se dochovala v západní staroseverštině, protože ve Švédsku a Dánsku se v 12. a 13. století psalo převážně latinsky.
Na to, že i v rámci západoseverského prostoru měla mluvená staroseverština určité dialekty, můžeme usuzovat z rozdílů v rukopisech v jeho různých částech: na Islandu, v západním Norsku a jižním Norsku. Na Islandu je například zachováno h před l, n, r (hnefi, hringr), které v norských rukopisech odpadlo (nefi, ringr).
Zvláštní místo zaujímá stará gotlandština (švédsky forngutniska, německy Altgutnisch, anglicky Old Gutnish), která byla jedním z dialektů staré severštiny, jímž se mluvilo na ostrově Gotland.
Vykazuje odlišnosti od východo- i západoseverských dialektů, a proto bývá řazena do samostatné jazykové větve. Na rozdíl od východní větve staroseverských jazyků si (stejně jako západní větev) uchovala dvojhlásky (gotlandsky stain – islandsky steinn - švédsky sten).
Nejdelší dochované texty v tomto jazyce jsou místní zákony a Guta saga.
