Variabilita jazyka

Jazyková politika ve Švédsku

Ještě před několika desetiletími byla za jediný mateřský jazyk, který má nějaký politický význam, považována švédština. Dnes se ve Švédsku hovoří asi 200 různými jazyky, potřeba zahrnout jazyk do politiky a zákonů tedy byla zřejmá. Jazyková otázka byla ve švédské politice ukotvena rozhodnutím parlamentu v prosinci 2005 se čtyřmi hlavními cíli:

  • švédština by měla být hlavním jazykem ve Švédsku
  • švédština by měla být komplexním jazykem celé společnosti
  • švédština užívaná veřejností by měla být jednoduchá a srozumitelná a mělo by se o ni pečovat
  • všichni by měli mít právo na jazyk: rozvíjet a osvojovat si švédštinu, rozvíjet a používat svou mateřštinu a jazyky národnostních menšin a mít možnost učit se cizí jazyky.

Švédština jako úřední jazyk, avšak i jazyková různorodost dialektů či jazyků menšin jsou chráněny zákonem o jazyce z 1. 6. 2009, který poprvé stanovil švédštinu jako hlavní jazyk (huvudspråk), do té doby nebylo její používání zákonem podmíněno.

Švédština se jako hlavní jazyk používá ve všech úřadech a veřejných institucích a všem obyvatelům země je zajištěn přístup k její výuce a používání. Kolem pojmu „hlavní jazyk“ se vedly široké diskuze a zvedl i vlnu kritiky. V textu zákona se ustoupilo od užívání výrazů „oficiální“ či „úřední jazyk“, čímž se jasně stanovilo, že existují i další jazyky, na něž je ve Švédsku nutné pamatovat. Vedle přístupu ke švédštině je všem obyvatelům umožněn přístup k jejich mateřskému jazyku a zajištěna možnost učit se cizí řeči.

 

Jazyková situace ve Švédsku

Institucí, která na jazykovou politiku, podporu a péči o jazyk dohlíží, je Jazyková rada (Språkrådet). Vznikla v roce 2006 spojením jednotlivých institucí pečujících o jazyk. Zabývá se švédštinou, všemi minoritními jazyky a švédským znakovým jazykem, ale má za úkol sledovat i další jazyky.

Nejdůležitějším úkolem je z vědeckého hlediska poskytovat podporu a rady uživatelům jazyka, vydává doporučení a nařízení, ale nemá rozhodovací pravomoc. Jazyková rada spolupracuje s dalšími institucemi pečujícími o jazyk na národní, severské i mezinárodní úrovni. Jazyková rada je součástí Institutu pro jazyk a folklór (Institutet för språk och folkminnen – ISOF). O švédský jazyk se dále stará Švédská akademie. (OBRÁZEK 6 – Logo ISOF).

Švédsko má pět zákonem uznaných jazyků menšin, jejichž postavení se řídí zákonem o národnostních menšinách z roku 2010. Jedná se o finštinu, meänkieli (tornedalskou finštinu), romštinu, sámštinujidiš. U těchto jazyků Švédsko ze zákona přebírá kulturně politickou zodpovědnost za jejich udržení. Mluvčí těchto jazyků mají právo na používání svého jazyka v kontaktu s úřady v určených správních oblastech. 

 

Dialekty

Při pohledu na mapu Švédska a vzhledem k oblastem s různou hustotou osídlení je poměrně zřejmé, že se ve Švédsku hovoří různými dialekty. Jejich vývoj probíhal do jisté míry odděleně už od období staré severštiny. Nářečí mají řadu odlišností hlavně v gramatice (například zachování plurálových forem sloves a systému pádů) a výslovnosti a i pro Švédy mohou být obtížně srozumitelná. Odlišné dialekty se často vážou i na velmi malé území či pouze určitou farnost. Těmito jazyky se v první řadě hovoří, často nemají písemnou tradici.

Švédská nářečí se obvykle dělí do šesti velkých skupin podle oblasti, kde se jimi hovoří, a podle podobných rysů v gramatice, výslovnosti a slovní zásobě. Hranice mezi těmito oblastmi nejsou ostré.

  • norrländska mål (norlandská, severošvédská nářečí) – dialekty, kterými hovoří obyvatelé na severu Švédska v oblasti Norrland
  • sveamål (sveonská nářečí) – nářečí z oblasti středního Švédska
  • götamål (gótská nářečí) – dialekty z oblasti západního a severního Götalandu, jejichž největším centrem je kraj Västergötland
  • sydsvenska mål (jihošvédská nářečí) – jazyky, jimiž hovoří mluvčí v jižní části Švédska, jsou značně ovlivněny dánštinou, stále se v nich používají dvojhlásky nebo uvulární r používané v němčině
  • gotländska mål (gotlandská nářečí) – dialekty na ostrově Gotland navazují na starou gotlandštinu, která se vyvíjela odlišně od švédštiny, výrazně se liší hlavně ve výslovnosti
  • östsvenska mål (východošvédská nářečí) – nářečí používaná na souostroví Ålandy a ve Finsku, mezi těmito nářečími bývají velké rozdíly

Finská švédština

Zvláštní postavení mezi variantami jazyka má finská švédština. Finsko bylo od poloviny 14. století až do roku 1809 součástí Švédska a ještě dlouhou dobu poté tu švédština byla jediným úředním jazykem, jazykem šlechty a vzdělanců. Když v roce 1809 získalo finská území Rusko, švédština i nadále zůstala vedle ruštiny druhým úředním jazykem.

S nástupem romantismu a myšlenkou národních států se začalo posilovat postavení finštiny. Místní inteligence věřila, že v boji proti ruštině může obstát pouze národní jazyk, ruská strana potom potřebovala oslabit vliv Švédska. Teprve v roce 1883 byla finština zcela zrovnoprávněna se švédštinou, která zůstala druhým úředním jazykem i po vyhlášení nezávislosti Finska v roce 1917 a podle finské ústavy má jako národní jazyk rovnoprávné postavení s finštinou. Dnes finskou švédštinou hovoří asi 300 000 obyvatel Finska, tedy přibližně 5,2 %. Většina z nich obývá pobřežní oblasti v jižním a západním Finsku, hlavně ve městech Åbo (Turku) a Helsingfors (Helsinky) a jejich okolí.

Výuka švédštiny je ve Finsku povinná, švédština patřila k předmětům, z nichž žáci donedávna skládali závěrečné gymnaziální zkoušky (dnes je maturita ze švédštiny dobrovolná). Rozdíly mezi standardní a finskou švédštinou jsou především ve výslovnosti, gramatika se neliší. Výslovnost finské švédštiny je tvrdší, otevřenější a především postrádá melodický přízvuk, který je pro standardní švédštinu typický. Rozdíly najdeme i ve slovní zásobě, významu některých slov nebo ve vzájemné vazbě slov. 

 

COPYRIGHT: FHS UK 2021
Top envelopecross