Dobrodružství vývoje jazyka

Staroseverština

O islandštině se s oblibou traduje, že se zachovala v původní formě „jazyka vikingů“, a díky tomu mohou i dnešní Islanďané bez problémů číst původní středověké zápisy svých ság i jiných staroseverských textů. Pravda je pochopitelně o něco složitější, nicméně je fakt, že současní ostrované jsou schopni bez vážných potíží rozumět původnímu textu středověkých rukopisů, pokud se alespoň trochu normalizuje do podoby dnešního pravopisu – středověk pochopitelně žádný jednotný pravopis neznal.

V rámci morfologie si islandština dodnes zachovala téměř celý staroseverský gramatický systém, a to až na drobné výjimky se zcela identickými koncovkami. K mírným změnám došlo v syntaxi, což způsobuje, že staré texty znějí Islanďanům alespoň něčím znatelně archaicky. A pochopitelně došlo k mírnému posunu významu některých slov a jiná se přestala používat téměř úplně nebo jsou známá už jen jako velmi poetické výrazy. Středověká islandština tedy moderním ostrovanům nepřijde o nic nesrozumitelnější než nám čeština 19. století.

Významnou roli v zachování archaické podoby islandštiny kromě značné geografické (a po dlouhou dobu i politické a kulturní) izolace sehrála nepochybně i téměř nepřetržitá literární tradice, sahající od středověku až do současnosti, a s ní související relativně vysoká gramotnost obyvatel. Kromě církevních textů se už od 12. století v islandštině sepisovaly i texty veskrze světské, a to dokonce i ústně tradované příběhy a poezie z dob pohanských. Islandština se tak stala téměř jediným větším zprostředkovatelem předkřesťanských západoevropských tradic a germánské mytologie. Kromě pestré škály prozaických textů různých žánrů, označovaných dnes ve většině jazyků souhrnně jako „ságy“, se zachovalo i množství původní germánské aliterované poezie. Staré tradice, jazyk a jeho kultura se staly duchovní oporou a symbolem hrdosti ostrovanů v jejich poměrně uzavřené komunitě i po dobu více než šesti století trvající nadvlády kontinentálních Seveřanů. Ačkoliv byl tedy Island do roku 1944 součástí Dánského království a po dlouhou dobu byl izolován i jeho politikou obchodního monopolu, na rozdíl od Faerských ostrovů tu dánština nikdy nezískala pozici skutečně dominantního jazyka. Významným faktorem pro přežití spisovné islandštiny byl nepochybně i fakt, že se na rozdíl od faerštiny dočkala už v rámci reformace vlastního překladu Bible.

Nejvýraznějších změn tak nakonec islandština doznala v té oblasti, která je pro porozumění starým textům zcela nepodstatná, totiž ve výslovnosti, kde ji rozsahem změn překoná už jenom faerština a kde si naopak ze staré severštiny nejvíce zachovaly kontinentální severské jazyky, zvláště norština a švédština. Stejně jako u většiny ostatních germánských jazyků se v islandštině změnila výslovnost délky samohlásek z lexikální (jakou známe z češtiny) na čistě poziční, danou přízvukem.

Původní dlouhé samohlásky se buď změnily na dvojhlásky, nebo se od svých krátkých protějšků odlišily kvalitativně jinak. Stejně jako v češtině zmizel i rozdíl mezi výslovností hlásek „i“ a „y“, ačkoliv v pravopise zůstaly dodnes zachovány oba znaky a islandští školáci s nimi mají tudíž stejný problém jako jejich čeští vrstevníci. K výrazným změnám došlo i ve výslovnosti souhlásek, a to především u souhlásek dlouhých (psaných dvojmo) nebo u některých kombinací různých souhlásek.

Zvláště neobvykle působí například hlásky „tl“ a „tn“, které mohou stát i na konci slova, aniž by ale tvořily další, vlastní slabiku. Nesnadná je pro většinu Evropanů také výslovnost neznělých podob souhlásek, které jsou jinak v nám blízkých jazycích většinou vždy důsledně sonorní (r, l, m, n). Poměrně unikátní je také preaspirace souhlásek, která se v islandštině vyvinula v prakticky plnohodnotnou neznělou hlásku „h“ na začátku původně dlouhých souhlásek „pp“, „tt“ a „kk“ a některých dalších kombinací těchto hlásek s jinými samohláskami. V evropském kontextu se objevuje například ještě v sámských jazycích.

 

Zmíněná specifika islandské výslovnosti se u mnoha rodilých mluvčích výrazně projevují také v podobě specifického „přízvuku“, pokud mluví cizím jazykem. Kromě zmíněné preaspirace a důsledné ztráty znělosti u všech samohlásek v neznělém kontextu je to třeba naprostá absence rozlišování jakýchkoliv sykavek – islandština nerozlišuje dokonce ani „s“ a „š“ a její vlastní „s“ se vyslovuje kdesi na šišlavém pomezí těchto dvou hlásek. Běžný Islanďan tedy např. i anglická slova „Czech“ nebo „check“ často vysloví islandským „thjehk“.

COPYRIGHT: FHS UK 2021 – 2024
Top envelopecross