Islandština
Stejně jako ostatní germánské jazyky využívá islandština velmi hojně skládání slov. Kromě místních názvů jako Eyjafjallajökull (Ledovec ostrovních hor) nebo Kirkjubæjarklaustur (Klášter u kostelního dvorce), populárních obvykle hlavně mezi cizinci, se i Islanďané pokoušejí ve svém jazyce poskládat co nejdelší „smysluplnou“ složeninu.
Tou by údajně měl být „vaðlaheiðarvegavinnuverkfærageymsluskúraútidyralyklakippuhringur“, tedy doslova „kroužek se svazkem klíčů od vnějších dveří boudy k úschově nářadí pro cestářské práce na Vaðlaheiði (Pláni tůněk)“, jehož reálnou existenci dokládá fotografie deníku Morgunblaðið z roku 2018.
Řada zcela běžných islandských slov je ovšem sama o sobě velmi zajímavá už jen svým původním významem a utvořením. Například tradiční islandské slovo pro „rodinu“ – fjölskylda – znamená doslova „společná povinnost“ nebo „závazek více lidí“.
V běžné komunikaci, a to dokonce i v televizních a rozhlasových rozhovorech (pokud nejde o vysloveně formální projevy), se také objevuje poměrně velké množství vycpávkových slov, která mají Islanďané obzvláště v oblibě. I tam, kde se jim většina dospělých Čechů snaží bránit, Islanďané bez váhání sahají k vycpávkám jako „hérna“ (tudle), „sko“ (~hele), „heyrðu“ (poslyš), „svona“ (~jako) atd., která pak uslyšíte na začátku či konci bezmála každé věty.
Þegar ein báran rís er önnur vís. Když se vlna zdvíhá, vždy ji další stíhá.
Kóngur vill sigla en byr hlýtur að ráða. Ani král nevypluje, když vítr nezafouká.
Betra er lítill fiskur en tómur diskur. Lepší malá treska než prázdná miska.
Oft fer logn á undan stormi. Před bouří bývá bezvětří.
Allar ár renna til sjávar. Všechny řeky tečou do moře.
Gamlir skór falla best að fæti. Staré boty nejlíp padnou.
Sá verður að lúta sem lágar hefur dyr. Kdo má nízké dveře, musí se sehnout.
Oft veltir lítil þúfa þungu hlassi. Malý drn převrátí i těžký vůz.
Oft verður mikill eldur af litlum neista. Z malé jiskřičky bývá velký oheň.
Fjarlægðin gerir fjöllin blá og mennina mikla. Z dálky jsou hory modré a lidé velcí.
Betra er gott hjarta en hvatt sverð. Lepší je dobré srdce než ostrý meč.
Poměrně unikátní jsou také islandské místní názvy, které se od svého vzniku v době osidlování ostrova většinou nijak nezměnily. Až na vzácné výjimky tak většina míst v krajině, včetně měst, obcí i jednotlivých venkovských statků, nese jméno vycházející ze svých vlastností, tvaru, barvy, nebo dokonce jména prvních kolonistů, kteří danou oblast osídlili.
Reykjavík je tedy jen obyčejná Kouřová zátoka, Egilsstaðir jsou někdejší Egilovy statky a Ísafjörður je prostě Zátoka ledů. Island je proto plný Modrých hor, Strmých strání, Kostelních návrší, Vysokých hřbetů, Údolí svízele, Sněžných vrcholů, Labutích zátok, Tuleních útesů, Ledovcových řek, Lávových polí, Jezerních planin, Horkých vřídel apod.
Nejbanálnější označení z dnešního pohledu pak nesou místa s názvem „Staður“ (Místo) nebo dokonce „Staðarstaður“ (Místo v místě) – až při pohledu do historie můžeme zjistit, že toto slovo kdysi označovalo místa poměrně významná například umístěním kostela.
Výraznou islandskou specialitou je neexistence příjmení. Až na pár výjimek má většina Islanďanů dodnes pouze křestní jméno – nebo raději dvě, aby se snížilo množství omylů způsobených nevelkým výběrem tradičních islandských jmen. Ke křestnímu jménu se přidávají jen patronymika odvozená z křestního jména otce.
Pokud je tedy na Islandu někdo „Jónsson“ (anglicky analogicky „John’s son“), znamená to skutečně doslova jen to, že se jeho otec jmenuje křestním jménem Jón. Stejně se tvoří i patronymika u žen: „Jónsdóttir“ (anglicky podobně „John’s daughter“) znamená „Jónova dcera“. Islandskou rodinu tak většinou nespojuje žádné společné příjmení, neexistují žádní „Jónssonovi“ jako v ostatních skandinávských zemích, kde se původní patronymika dávno změnila na dědičná rodová příjmení.
Na Islandu se ani žena, která si vezme „Jónova syna“ pochopitelně nestane „Jónovou dcerou“, ale zůstává nadále dcerou svého vlastního otce. Jejich děti pak opět získají patronymikum odvozené od křestního jména svého otce a nikoliv dědečka. V moderní době není ovšem neobvyklé přijmout ani „matronymikum“ po matce.
Křestními jmény se Islanďané oslovují i v nejoficiálnějších projevech a podle křestních jmen řadí i své seznamy. Pokud se o někom píše v novinách, bývá napoprvé uveden svým celým jménem i s patronymikem, ale dále už je v textu zmiňován pouze jménem křestním.
Křestní jména se používají dokonce i v citacích a odkazech na literaturu v islandsky psaných odborných textech. Patronymikum prostě pro Islanďany skutečně není žádné příjmení. Pouze v zahraničí a v anglicky psaných odborných textech se Islanďané uchylují k tomu, že se svými patronymiky jako s příjmeními nakládat začnou – patrně aby nemátli cizince nezvyklé jejich kultuře.
Neexistence společného příjmení islandských manželů bývala v dřívějších dobách v puritánštějších zemích nezřídka nepříjemnou komplikací např. při ubytování v hotelu dbajícím na svou dobrou pověst.
Stejně jako ostatní Severoevropané si Islanďané pěstují pocit rovnostářství a nepotrpí si na formality. Ačkoliv v dřívějších dobách využívali i vykání, během dvacátého století přešli opět na výhradní tykání, a to bez ohledu na situaci či společenské postavení.
Všudypřítomnou neformálnost v islandštině doplňuje i naprosté minimum výrazů pro zdvořilé vyjadřování. Přestože islandština má výraz ekvivalentní našemu „prosím“, běžně se například při nákupu nepoužívá a zákazník si prostě jen říká o to, co „dostane“ nebo dokonce „má dostat“, v nejlepším případě, co si „hodlá vzít“.
Ze zdvořilostních frází se tak systematicky používá hlavně poděkování „takk (fyrir)“, někdy i v srdečnější podobě „þakka þér kærlega fyrir“, a omluva „afsakið“. Vrcholem zdvořilosti je pak patrně fráze „geturðu hjálpað mér?“ („můžeš mi pomoci?“). Ačkoliv i v islandštině lze vyjádřit zdvořilou otázku jakýmsi „podmiňovacím“ způsobem (ve skutečnosti konjunktivem) a obraty typu „byl bys tak laskav a mohl mi dát…“, ve skutečnosti takovými formulacemi vzbudíte u Islanďanů spíš pobavený úsměv na tváři, jako kdybyste přišli z jiného století.
Nejvýraznějším symbolem přímočaré komunikace je obzvláště frekventované islandské slovo „ha!“, které nahrazuje prosté české „co(že)?“ a používá se kromě vyjádření údivu velmi hojně v případech, kdy se přeslechnete nebo někomu nerozumíte. Jeho intonace ovšem v takovém kontextu není vůbec nijak tázací – používá se spíše v podobě výhružného vyštěknutí s melodií klesavou. Pokud se snažíte s někým komunikovat islandsky a namísto domorodého „ha!“ ho „slušně“ evropsky požádáte, aby vám něco zopakoval, můžete se většinou rozloučit s tím, že se s vámi bude dál pokoušet bavit islandsky – prostě přejde na angličtinu.
