ÚVOD O JAZYCE

Islandština je severogermánský jazyk, který se vyvinul ze západní větve staroseverských dialektů (tzv. norröna či norrønt), tedy jazyka severských kolonistů, kteří Island začali osidlovat od 9. století, a z nichž většina pocházela zřejmě ze západního Norska. V izolaci daleko od kontinentu se na ostrově severština vyvíjela výrazně jinak než na pevnině, podobně jako na sousedních Faerských ostrovech. Proto je z dnešního pohledu smysluplnější původní dělení na západní a východní severogermánské jazyky nahradit spíše dělením na ostrovní a kontinentální skupinu.

Jedinečným rysem islandštiny je především její téměř kompletně zachovaná gramatika raně středověkých germánských jazyků. Islandština se tak dnes blíží více staré angličtině či němčině než jakémukoliv současnému germánskému jazyku. S oblibou se o ní proto traduje, že se zachovala v původní formě „jazyka vikingů“, a díky tomu mohou i dnešní Islanďané bez problémů číst původní středověké zápisy svých ság. Výraznou změnou ovšem prošla výslovnost, která dnes skýtá cizincům i několik poměrně nepříjemných překvapení.

Významnou roli v zachování archaické podoby islandštiny kromě značné geografické (a po dlouhou dobu i politické a kulturní) izolace sehrála nepochybně i nepřetržitá literární tradice, sahající od středověku až do současnosti. Vedle církevních textů se už od 12. století v islandštině sepisovaly i ústně tradované příběhy z dob pohanských. Islandština se tak stala téměř jediným zprostředkovatelem předkřesťanských západoevropských tradic a germánské mytologie. Kromě pestré škály prozaických textů různých žánrů, označovaných dnes souhrnně jako „ságy“, se zachovalo i množství původní germánské aliterované poezie.

Pár slovíček na začátek

Číslovky

einn/ein/eitt, tveir/tvær/tvö, þrír/þrjár/þrjú, fjórir/fjórar/fjögur, fimm, sex, sjö, átta, níu, tíu

(od jedné do čtyř se skloňují ve všech rodech i pádech, ostatní zůstávají nesklonné)

Konferzační fráze

  • pozdravy: Góðan dag(inn), (Komdu) sæll/sæl, Hæ;
  • na rozloučenou: Bless (bless), (Við) sjáumst.
  • poděkování: Takk (fyrir), Þakka þér kærlega fyrir.
  • „Odkud jsi? Jsem z Čech.“: Hvaðan ert þú? Ég er frá Tékklandi.
  • „Jak se jmenuje?  Hvað heitir þú?
  • Miluju tě. Ég elska þig.

Jak vyslovovat unikátní znaky „Þ/þ“ a „Ð/ð“

Islandština k základním znakům latinky přidává znaky pro samohlásky s čárkou, které už dnes neznačí délku, ale odlišnou výslovnost. Dále přidává ligaturu „æ“, přehlásku „ö“ a dnes už poměrně unikátní znaky „Þ/þ“ a „Ð/ð“.

První z nich má původ ještě v runovém písmu, ale stejně jako druhý byl Seveřany převzat ze staré angličtiny, kde byly tyto znaky s příchodem knihtisku ve 14. století nahrazeny dnešní spřežkou „th“, ačkoliv výslovnost příslušných hlásek zůstala v obou jazycích dodnes shodná. Islandský znak „Ð/ð“ bývá v zahraničí často mylně zaměňován s podobně vypadajícím znakem „Đ/đ“, používaným např. v sámštině nebo v jihoslovanských jazycích, ovšem pro zcela jinou hlásku. Přinejmenším velké písmeno ovšem vypadá skutečně prakticky identicky.

Obliba různých typografických dekorací připomínajících chtěně i nechtěně písmena cizích abeced pobavila Islanďany v roce 1987, kdy Michael Jackson vydal své album se stylizovaným nápisem „BAГ: v islandštině má toto slovo zcela stejný význam jako jeho anglický protějšek, který ovšem moderní angličtina už píše „bath“.

 

Trochu vhledu do gramatiky islandštiny

Islandština tak dodnes skloňuje kromě tří rodů také ve všech čtyřech původních germánských pádech a slovesa si drží různé tvary v různých osobách jednotného a množného čísla a rozlišují různé způsoby. Až na pár výjimek se navíc koncovky od středověku prakticky nezměnily, jen některá slova průběžně změnila svou deklinaci („vzor“).

Bohatou flexi doplňuje řada hláskových změn, které způsobují, že se u mnoha slov při skloňování a časování mění kromě koncovky i samotný kmen slova, jak to známe nezřídka i z češtiny. V islandštině ale mnoho těchto změn zůstalo součástí produktivního systému jazyka: například všechny pádové koncovky obsahující historickou hlásku „u“ si téměř nekompromisně vynucují změnu všech kmenových hlásek „a“ na „ö“ a v nepřízvučných slabikách dokonce na „u“, a to většinou i u cizích slov a jmen: saga > sögu, Anna > Önnu, banani > bönunum.

V kontextu moderních evropských jazyků je také už poměrně nezvyklé, že islandská slova nemají v nominativu vždy podobu základního kmene bez koncovky. Velká část slov a jmen mužského rodu (a některá jména ženská) má v prvním pádě koncovku „-ur“ nebo alespoň zdvojení koncových hlásek „l“ a „n“. Tato koncovka při skloňování odpadá a mění se na koncovky jiné (Sigurður > Sigurði), stejně jako latinské „-us“ nebo klasické řecké koncovky.

V českých překladech proto bývá zvykem u islandských jmen (stejně jako u latinských či řeckých) tyto koncovky při skloňování odtrhávat také, nebo dokonce (např. v případě překladů starých textů) jména uvádět rovnou bez koncovky i v pádě prvním (Sigurð či Sigurd). Slova a jména ženského rodu zase často mají v prvním, druhém a třetím pádě jednotného čísla v kmeni přehlásku „ö“, která se v jiných pádech mění zpět na původní „a“ (Hervör > Hervarar, Björk > Bjarkar).

I tuto přehlásku kdysi způsobily pádové koncovky obsahující hlásku „u“, které ovšem ze severštiny zmizely už před obdobím vikingů. U některých jmen a slov pak při skloňování dochází k ještě pestřejším alternacím staršího původu (Egill > Agli, fjörður > firði, fjarðar, firðir).

COPYRIGHT: FHS UK  2021
Top envelopecross